Knižní chvilky #1

Tak jsem se rozhodl zapojit se do tohoto projektu, protože mě baví koukat, jak a kde ostatní čtou. A abych jen neočumoval, tak přikládám i pár fotek z dneška.

Moje království

Dívka, která si hrála s ohněm

Název: Dívka, která si hrála s ohněm
Autor: Stieg Larsson
Překladatel: Anzita Haidarová
Počet stran: 603
Série: Milénium
Nakladatelství: Host
Vydání: 2010 (paperback)
Hodnocení: 5/5

První díl jsem vychválil do nebes, takže při koupi toho druhého mi bylo jasné, do čeho jdu. Autor je mi velmi sympatický a "severské detektivky" se stávají jedním z mých oblíbených žánrů. Ještě před tím, než jsem se pustil do dvojky, byla laťka zatraceně vysoko. Autor si u mne zavařil naprosto fenomenálním prvním dílem. Čekal jsem bombu. Že ale bude přímo atomová, to už ne.

I když se může zdát, že návaznost prvního dílu na tento je minimální (co se týče děje), stejně doporučuji jít pěkně popořádku. Nebudete pak mít takový zmatek v nepřeberném množství postav a ve Švédsku si budete připadat jako doma. Dobráků je v knize poskrovnu. Zato se záporáky se roztrhl pytel. Přes docela obyčejné násilníky a zloděje se dostáváme do vyšších kruhů, kde o morálce nemůže být řeč. A pořádně se nám to začne zamotávat. Larsson zase potvrdil, že i když do knihy nacpe nepřeberné množství postav, tak ke každé umí vytvořit nezapomenutelný charakter.

"Použila klíčky jako boxera, neváhala ani zlomeček vteřiny a bleskurychlým ještěrčím pohybem mu roztrhla tvář od kořene nosu až k uchu."

Stejně jako v prvním díle, i tady se vydáme společně s investigativním novinářem za řešením nějaké záhady. O co je teď ta záhada peprnější? Jedná se totiž o Lisbeth. O tu, co mu zachránila život, o tu, co ho nenávidí a on neví proč. V knihách si na romantiku moc nepotrpím, ale ti dva prostě musí být spolu! I když se v knize prakticky nepotkají, jsou pro sebe jako stvoření. První ji ale musí vysekat z pořádné šlamastyky. A o tom je právě 2. díl Milénia. Autor mi udělal velkou radost celou přehlídkou akčních scén. To mi možná v jedničce trochu chybělo, ale až tady jsem si toho všiml. Víc se střílí, více se utíká, více se bojuje. Má to šťávu a nudit se u toho nebudete.

Larsson byl hrozný puntičkář, to člověk z jeho psaného projevu pozná hned. Všechno popisuje do největších detailů. Jedna strana knihy dokonce vypadá spíše jako katalog z Ikea. Ale rozhodně mě to od čtení neodradilo, ba naopak, byla to příjemná změna. Jeho detailní popis mě bavil a často dokonale uzemnil. V nejneočekávanější chvíli se vytáhne s detailem, kterým vás pošle do kolen.

"Zakoupila dvě pohovky pískové barvy značky Karlanda, pět křesel s pružným rámem značky Poang, dva kulaté konferenční stolky z lakované břízy, stolek Svansbo a několik malých stolků Lack."

Děj je jedna velká smršť informací, ze které budete úplně na větvi. Ať už se bude jednat o vyšetřování policie, nebo o příběh samotné Lisbeth. Celou dobu mě fascinovala její minulost a tady má opravdu dost prostoru se ukázat. Zjistíte, jaké křivdy se může dostat lidem, kteří se znelíbí někomu nahoře. Samotný člověk pak nenadělá nic a pomsta je tak opravdu tím jediným řešením. Aspoň pro toho, komu bylo ublíženo. Nečekal jsem až tak otevřený konec a do poslední chvíle byly moje nervy napnuté k prasknutí.. Naštěstí už mám doma i závěrečný díl a jestli mě chce autor ještě něčím překvapit, bude se muset hodně snažit.

Erebos

Název: Erebos
Autor: Ursula Poznanski
Překladatel: Karolína Kousalová
Počet stran: 318
Nakladatelství: Fragment
Vydání: 2011 (paperback)
Hodnocení: 4,5/5

Erebos, aneb jak jsem zjistil, že číst si o nějaké hře může být mnohem zábavnější, než ji hrát. Ale vezmeme to pěkně od začátku. Můj první dojem při vybalování? Co mi to poslali za jetý kus?! Tahle myšlenka mě ale opustila hned záhy, po podrobnějším prozkoumání. Geniální obálka a mně osobně se hrozně líbí! Nápis je na knize jakoby "vyražený" a celkově to dělá hrozně dobrý dojem. Tahle kniha bude mít u mně v knihovně čestné místo.

A teď k samotnému ději. Námět byl pro mě více než sympatický. Sám jsem si takovou závislostí na hře prošel a i když to mám už za sebou, na to období vzpomínám celkem rád a tahle kniha mi v tom celou dobu pomáhala. Chvílemi mi připadalo, že i sama autorka musí mít za sebou nějakou hráčskou minulost, protože ty symptomy závislosti vystihla úplně přesně. Začíná to nevinně, člověk si myslí, že ho to neovládá, že je pořád svým pánem. Pak začne odkládat jednotlivé činnosti, aby mohl hrát víc a víc. Následují probdělé noci u počítače, kruhy pod očima, zásoba energetických nápojů ve skříni a znatelná změna chování. A takhle to jde dál a dál, dokud se z toho člověk nedostane - což je ten lepší scénář a pár takových postav tady potkáme. Něco je donutilo s tím přestat, odpoutat se od toho. Ten, kdo se z toho nedostane, bude otrokem. Otrokem hry, která mu přikazuje, co má dělat. A k jakým to může vést extrémům, jde krásně vidět v závěru knihy.

"Nickovi hořely oči, jakoby hodiny plaval v chlorované vodě"

A co že je to vůbec za hru? Připadlo mi to jako klasická MMORPG, ale s vynikající umělou inteligencí, což z ní dělalo absolutní špičku. Hlavně proto se na ní každý, kdo ji zkusil, stal závislým. Hra se rozšiřovala v jednom městě, víceméně jen na jedné škole (nebo na dvou). To z ní dělalo ještě osobnější záležitost. Postavy věděly, že se nejspíš znají i v reálu, ale hra jim nedovolila svou pravou identitu vyzradit. Sám jsem několikrát zkoušel přiřadit přezdívky ze hry k reálným postavám v knize. Ale moc úspěšný jsem nebyl, protože se ve hře málokdo choval stejně, jako v životě.

Náš hlavní hrdina - Nick, je obyčejný kluk, co má obyčejný život. A právě v tom to vězí. Nikdo nechce žít jen "obyčejný" život. Lepší je něco zažít, něco vzrušujícího a neobvyklého. A když vám tohle chybí, snadno se necháte zlákat virtuální realitou. Takhle to jde z člověka na člověka, hra se rozšiřuje jako takový virus. Každý den přibývají další nakažení. Ne všichni ovšem o něco takového stojí. Ti silnější nezačnou hrát vůbec. Ale něčemu takovému se těžce odolává, takže větší část nepřátel si hra nadělá tím, že jim neumožní hrát dál. Ať už se jí nezdáli dost dobří, nebo porušili pravidla. Na konci jsem byl hodně překvapený. Autorka napínala do poslední chvilky a nic nebylo jisté.

"Od začátku týdne se Nick pokoušel vyhledat bývalé hráče a něco z nich vymáčknout, ale zatím byl výsledek žalostný."

Kniha byla prostě skvělá. Oslovila mě hned na začátku a já celou dobu tajně doufal, že existuje i druhý, třetí a čtvrtý díl. O něčem takovém bych mohl číst pořád a nepřestalo by mě to bavit. Ale jednu věc bych autorce (nebo překladatelce?) přece jen vytkl. Slovo "stihomam". Jak ho použila jednou, dvakrát - dobře. Ale zdálo se mi, že ho čtu každou chvíli a neskutečně mě to iritovalo. Je to nesympatické slovo a nelíbí se mi! To je asi vše, co můžu vytknout. Slabota, co? Ale aspoň něco. Můžu být rád, že jsem u této knížky vůbec nějaký zápor vyšťoural, protože je jinak úplně bez výhrad. Kdo nečetl, ať to rychle napraví, protože to opravdu stojí za to!

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

Co čteš?

Jak já tuhle otázku nenávidím! Jsem divný? Nepochopte mě špatně, baví mě vést rozhovory o knihách, autorech a různých sériích. Když se mě zeptá člověk, který čte - žádný problém! Jenže v mém okolí nikdo takový vlastně ani není.
Nečte a když mu řeknu název, nebude vědět, o co se jedná. Takže to je od něj jen taková otázka, aby nebylo trapné ticho? Jak může být ticho trapné, já ho miluji. A když si čtu, to poslední o co stojím, je konverzace s někým jiným. Není to snad zřejmé, držím přece v ruce knížku a koukám do ní. Jaký větší signál mám ještě světu poslat? :))

Aréna Smrti

Název: Aréna Smrti
Autor: Suzanne Collinsová
Překladatel: Zdík Dušek
Počet stran: 328
Dílů v sérii: 3 (#1)
Nakladatelství: Fragment
Vydání: 2010 (paperback)
Hodnocení: 4,5/5

Hunger Games. Opravdu je to tak skvělé, jak všichni říkají? Já nevím, slyším o tom na každém rohu a už to mě trochu odrazuje. Bylo by ale nespravedlivé tomu  nedat šanci. Takže si nechávám poslat recenzní výtisk a jsem nadšený ze vzhledu obálky. Zatím jedna z nejhezčích knížek, co doma mám. Ale bude tahle kniha stejně úspěšná i po obsahové stránce?

Kde se nacházíme, proč se dějí věci, jaké se dějí, to si můžete přečíst v anotaci. Já chci hlavně psát o tom, jak na mě kniha zapůsobila. I když se nacházíme někde v budoucnosti, autorka skvěle vystihla to, co se děje i teď. Je tu nějakých 12 krajů, které jsou podřazené Kapitolu. A jak to tak bývá, ve většině krajů panuje chudoba, hlad a bezmoc. Oproti tomu Kapitol je plný mocných, arogantních lidí, kteří mají všeho dosti. Vůbec je nezajímá, jak se musí s životem prát lidé v chudobných krajích, jde jim jen o svoje blaho a o to, aby se měli čím bavit. Já v tom prostě vidím spojitost s dnešním světem. Někdy je to možná vyvedeno až ad absurdum, ale to vůbec ničemu nevadí.

A jako každá mocnost, i Kapitol si rád upevňuje otěže své moci. A jakým způsobem? Na to nám odpovídá název knihy - Hunger Games. Jedná se o hry, které mají všem připomenout, že právě Kapitol je ten, kdo ovládá jejich životy, kdo si s nimi může dělat prakticky cokoliv. Ta bezmoc, ta neschopnost se Kapitolu nějakým způsobem bránit, je zřejmá. Ve hrách jde o tom, že se z každého kraje vybere chlapec a dívka. Ti se pak strčí do takzvané "arény", kde bojují na život a na smrt. To znamená, že Kapitol klidně vezme rodičům jejich jediné dítě a pošle ho na smrt. A nikdo s tím nic neudělá, nikdo se proti nim nevzbouří. To už se totiž jednou stalo a kraj, který to udělal, rychle zmizel z mapy i z povrchu zemského. A právě proto, Kapitol lidem skrz "Hunger Games" připomíná, kdo je tu pánem a že vzpoura se krutě nevyplácí. Lidé se ovládají nejlépe strachem, tady je toho jasný důkaz.

"Jakoby z dálky slyším nešťastné mumlání davu, které se ozývá vždycky, když vyberou dvanáctileté děvče, protože to nikdo nepovažuje za spravedlivé."

Jako každá správná show (kterou HG určitě jsou) se všechno přenáší kamerami na televizní obrazovky diváků. Na tom by nebylo nic divného (kromě toho že se tam navzájem zabíjí děti). Co je opravdu zvrácené a nechutné, je POVINNOST každého, bez rozdílu věku a pohlaví sledovat tyhle hry. Nutí se dívat rodiče, jak někdo zapichuje jejich dítě a nechává ho bezmocně ležet v kaluži krve. Skvělé, ne? Ideální život v ideální zemi. Jsou samozřejmě i tací, kteří se na tyto hry připravují od mala (i když je to přísně zakázané) a těší se na ně. Magory najdete všude, i zde. Hlavní motivací pro každého je samozřejmě přežít. A hned v závěsu na to navazuje odměna pro vítěze a celý jeho kraj. Takže když už se do arény dostanete, uděláte pro výhru všechno. Organizátoři těchto her si toho jsou vědomi a není jim proti srsti různými způsoby nahánět soupeře k sobě, aby se diváci nenudili.

Naše hlavní hrdinka o žádné takové povyražení nestála. Je z jednoho z nejchudších krajů, ale dělá vše proto, aby uživila sebe i svou rodinu. Ve svých šestnácti letech ji okolnosti donutí se her zúčastnit. A právě proto, že je zvyklá na bídu a hlad, má oproti některým velkou výhodu. Výhodu, která se postupně ukazuje jako nejdůležitější. Takže se protlouká touto zvrácenou show a snaží se neumřít. Aspoň ze začátku. Časem se její snaha neumřít mění na naději a touhu zvítězit. Hlavně kvůli její rodině. Celou dobu si ale sama uvědomuje, jak s nimi Kapitol manipuluje, že slouží jen k zábavě a pobavení a vůbec se jí to nelíbí. Jenže co udělat, aby těm psychopatům nahoře, co vymysleli tuhle zábavu, dala najevo svůj nesouhlas? Jak na sebe upozornit, že není jen pouhá loutka?

"Tohle všechno vymysleli tvůrci her, aby zaručili to nejdramatičtější vyvrcholení her v dějinách."

Tahle knížka prostě stojí za to. Je mi jasné, že hodně lidí v tom vidělo hlavně to napětí, adrenalin a v neposlední řadě taky zábavu. Na tom není nic špatného. I já se bavil a přečetl ji během jednoho dne. Četla se vlastně úplně sama. Co mě ale upoutalo více, byl právě ten odkaz. Odkaz na dnešní svět, jak se dá s lidmi manipulovat, jak hrstka vyvolených dokáže pomocí strachu řídit životy obyčejných lidí. A ti ani nemají sílu s tím něco udělat. Zatím. Protože v naší hlavní hrdince vidím velký potenciál, jsem více než zvědavý na další díly.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.