Erebos

Název: Erebos
Autor: Ursula Poznanski
Překladatel: Karolína Kousalová
Počet stran: 318
Nakladatelství: Fragment
Vydání: 2011 (paperback)
Hodnocení: 4,5/5

Erebos, aneb jak jsem zjistil, že číst si o nějaké hře může být mnohem zábavnější, než ji hrát. Ale vezmeme to pěkně od začátku. Můj první dojem při vybalování? Co mi to poslali za jetý kus?! Tahle myšlenka mě ale opustila hned záhy, po podrobnějším prozkoumání. Geniální obálka a mně osobně se hrozně líbí! Nápis je na knize jakoby "vyražený" a celkově to dělá hrozně dobrý dojem. Tahle kniha bude mít u mně v knihovně čestné místo.

A teď k samotnému ději. Námět byl pro mě více než sympatický. Sám jsem si takovou závislostí na hře prošel a i když to mám už za sebou, na to období vzpomínám celkem rád a tahle kniha mi v tom celou dobu pomáhala. Chvílemi mi připadalo, že i sama autorka musí mít za sebou nějakou hráčskou minulost, protože ty symptomy závislosti vystihla úplně přesně. Začíná to nevinně, člověk si myslí, že ho to neovládá, že je pořád svým pánem. Pak začne odkládat jednotlivé činnosti, aby mohl hrát víc a víc. Následují probdělé noci u počítače, kruhy pod očima, zásoba energetických nápojů ve skříni a znatelná změna chování. A takhle to jde dál a dál, dokud se z toho člověk nedostane - což je ten lepší scénář a pár takových postav tady potkáme. Něco je donutilo s tím přestat, odpoutat se od toho. Ten, kdo se z toho nedostane, bude otrokem. Otrokem hry, která mu přikazuje, co má dělat. A k jakým to může vést extrémům, jde krásně vidět v závěru knihy.

"Nickovi hořely oči, jakoby hodiny plaval v chlorované vodě"

A co že je to vůbec za hru? Připadlo mi to jako klasická MMORPG, ale s vynikající umělou inteligencí, což z ní dělalo absolutní špičku. Hlavně proto se na ní každý, kdo ji zkusil, stal závislým. Hra se rozšiřovala v jednom městě, víceméně jen na jedné škole (nebo na dvou). To z ní dělalo ještě osobnější záležitost. Postavy věděly, že se nejspíš znají i v reálu, ale hra jim nedovolila svou pravou identitu vyzradit. Sám jsem několikrát zkoušel přiřadit přezdívky ze hry k reálným postavám v knize. Ale moc úspěšný jsem nebyl, protože se ve hře málokdo choval stejně, jako v životě.

Náš hlavní hrdina - Nick, je obyčejný kluk, co má obyčejný život. A právě v tom to vězí. Nikdo nechce žít jen "obyčejný" život. Lepší je něco zažít, něco vzrušujícího a neobvyklého. A když vám tohle chybí, snadno se necháte zlákat virtuální realitou. Takhle to jde z člověka na člověka, hra se rozšiřuje jako takový virus. Každý den přibývají další nakažení. Ne všichni ovšem o něco takového stojí. Ti silnější nezačnou hrát vůbec. Ale něčemu takovému se těžce odolává, takže větší část nepřátel si hra nadělá tím, že jim neumožní hrát dál. Ať už se jí nezdáli dost dobří, nebo porušili pravidla. Na konci jsem byl hodně překvapený. Autorka napínala do poslední chvilky a nic nebylo jisté.

"Od začátku týdne se Nick pokoušel vyhledat bývalé hráče a něco z nich vymáčknout, ale zatím byl výsledek žalostný."

Kniha byla prostě skvělá. Oslovila mě hned na začátku a já celou dobu tajně doufal, že existuje i druhý, třetí a čtvrtý díl. O něčem takovém bych mohl číst pořád a nepřestalo by mě to bavit. Ale jednu věc bych autorce (nebo překladatelce?) přece jen vytkl. Slovo "stihomam". Jak ho použila jednou, dvakrát - dobře. Ale zdálo se mi, že ho čtu každou chvíli a neskutečně mě to iritovalo. Je to nesympatické slovo a nelíbí se mi! To je asi vše, co můžu vytknout. Slabota, co? Ale aspoň něco. Můžu být rád, že jsem u této knížky vůbec nějaký zápor vyšťoural, protože je jinak úplně bez výhrad. Kdo nečetl, ať to rychle napraví, protože to opravdu stojí za to!

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.