Eldest

Název: Eldest
Autor: Christopher Paolini
Překladatel: Olga Machútová
Počet stran: 642
Série: Odkaz dračích jezdců
Nakladatelství: Fragment
Vydání: 2006 (hardback)
Hodnocení: 3/5

Druhý díl nám přináší další část dobrodružství Eragona, jeho dračice Safiry, ale i Rorana - Eragonova bratrance. Do knihy jsem se vrhl s nadšením a plný očekávání. Po prvním dílu plném akce a dobrodružství se mi ale na začátku (a vlastně skoro celou knihu) dostává sáhodlouhých a zbytečných popisů všeho možného. Je sice hezké, že vím, jakou barvu má třetí šupina Safiry na pravém křídle, ale co je moc, to je moc. A nemyslete si! Jsem jeden z těch, kdo si popisy všeho druhu nadmíru užívá. Jenže tady to nebylo až tak jednoduché.

Eragon, jako dračí jezdec, se dostává do situace, kdy už na něj opravdu spoléhá víceméně celá země. Proti zlému králi a jeho vojsku totiž nikdo jiný ani nic nezmůže. Jedině dračí jezdec. A tady se poodkryje velká část Eragonovi osobnosti. Zjistíme, že je nejen cílevědomý, rozhodný a spolehlivý, ale na druhou stranu taky nevyzrálý, unáhlený a někdy až moc sentimentální. Projeví se to hlavně u jeho vztahu k jedné nejmenované osobě, kdy už jsem měl opravdu chuť Eragonovi uštědřit políček (jak by George Martin řekl). Safira je samozřejmě ta chytřejší a dává Eragonovi nejrůznější rady. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby potom do toho samého průšvihu nespadla sama. Drak prostě nepadá daleko od jezdce.

"Většinou se její mládí tak neprojevovalo - díky vlivu jejích vrozených instinktů a vzpomínek -, ale v téhle oblasti byla dokonce ještě nezkušenější než on sám, s jeho chabými náznaky romantických dobrodružství v Carvahallu a Tronjheimu."

Z prvního dílu víme, jak je to s trpaslíky. Tady se přesuneme více na sever a setkáme se s elfy. Jejich domovina a kultura je natolik zajímavá, že by se o ní dalo mluvit, nebo psát hrozně dlouho. A tak se taky stalo. Ale ať si pořád nestěžuji - nebyla to až zase taková hrůza. Autor to spojil s velmi zajímavým vývojem událostí, kdy se Eragon dozví spoustu novinek a dokonce mu bude přidělen učitel. A ne ledajaký! Být sám o sobě dračí jezdec totiž nestačí. Kouzla a boj se musí trénovat a u elfů se mu dostane veškeré potřebné (i když krátké) péče. 

Na druhé straně kontinentu má své vlastní problémy Eragonův bratranec - Roran. Upřímně, Roran mi je mnohem sympatičtější než Eragon a jeho kapitoly mě bavily mnohem více. Ukáže se jako skvělý vůdce, který umí řešit problémy, i když si okolnosti vyžadují tvrdého přístupu. A proč to všechno? Eragon sice ze svého domova utekl, část jeho problémů tam ale zůstala s ním. A i když si myslel, že tím vesnici ochrání, opak je pravdou. Proto se vesničané musí spolehnout sami na sebe. Nechat se utlačovat od království, nebo vzít konečně věci do svých rukou?

"Než se Roran stačil rozkoukat, co se děje, už měl kladivo napůl vytažené z opasku."

Škoda, že mě to sáhodlouhé rozepisování všeho možného u Paoliniho nezaujalo. Co u něj ale naopak vítám, je schopnost potrápit, nebo klidně i zabít jakoukoliv postavu bez nějakých skrupulí. Tím vždycky docílil toho, že se příběh mohl ubírat zase docela jiným směrem. Druhý díl má bezpochyby skvělé zakončení, takhle překvapený jsem totiž v závěru málokdy. Bohužel, ani to ale nestačilo k tomu, abych dal více než tři hvězdy. Třeba se ale najde někdo, kdo takový styl psaní uvítá a bude nadšený.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.